Od operety k muzikálu (Zábavněhudební divadlo v Československu po roce 1945)

Jak se vvyvíjela poválečná podoba českého zábavněhudebního divadla? Všechno začíná v okamžiku, kdy výnosy ministra Zdeňka Nejedlého zbavily toto divadlo jednoho z jeho základních atributů – soukromopodnikatelského systému provozování. A končí naopak ve chvíli, kdy v roce 1992 premiérou Les Misérables v soukromé produkci došlo ke znovuobnovení tohoto systému a do tehdejšího Československa se vedle stávajících statutárních scén opět vrátili i divadelní podnikatelé. Mezi těmito okamžiky se klene půlstoletí, ve kterém můžeme zaznamenat „vrcholy“ a „pády“ toho druhu divadla, které diváci milují a kritikové často zavrhují, neboť se při jeho hodnocení vždy objeví otázka: Je opereta či muzikál umění, nebo ‘pouhá’ zábava? – Bezpochyby obojí, tvrdí autor této knihy, vždy však záleží především na úrovni a kvalitě konkrétního díla a jeho provedení, které jej (ne)povyšuje na umění. A proto věnuje pozornost klíčovým operetním a muzikálovým inscenacím a jejich tvůrcům, mezi nimiž vedle E. F. Buriana, Jiřího Frejky či Alfréda Radoka najdeme samozřejmě Oldřicha Nového, ale třeba také Jana Wericha, který s Jiřím Voskovcem po válce vlastně u nás zahájili éru moderního žánru zvaného muzikál, když uvedli počeštěnou verzi slavného Finian’s Rainbow pod názvem Divotvorný hrnec. Jak se proměňovala podoba zábavněhudebního divadla v dalších generacích sleduje autor nejen na inscenacích velkých scén, ale i na tvorbě Suchého a Šlitra, na českých muzikálových filmech či na pokusech divadla Rokoko a později Divadla na provázku.